Důstojnost, svoboda a skromnost

6. 10. 2015

Architektka Alena Šrámková je jedinečná osobnost s velmi svébytným pohledem na život. Ve svém skromném a přitom velkoryse pojatém domku za Prahou nás přivítala sklenkou dobré whisky. Pak už jsme jen dlouze povídali a nahlas uvažovali – o projektování bytovek, funkci balkonu či o výchově dětí. Co téma, to jasný a logický názor. Řeč přišla i na její vztah k Řevnicím či zapojení do architektonicko-urbanistické soutěže o návrh na obnovu náměstí Krále Jiřího z Poděbrad.

Co se vám vybaví v souvislosti s Řevnicemi?

Řevnice znám již dávno. Ještě jako studentka jsem v ateliéru architekta Jaroslava Fragnera vypracovala při semináři školní projekt rozšíření řevnické školy. Byla to pouze ideová studie, nedalo se podle ní stavět. Později, někdy od poloviny 70. let, jsem začala do Řevnic pravidelně jezdit za svým kamarádem, sochařem Jiřím Seifertem. Na své zahradě pořádal v létě moc hezká setkání pro lidi z branže. Vždy jsme se krásně pobavili u dobrého jídla a diskutovali nejen o architektuře. Díky těmto návštěvám jsem měla možnost město dobře poznat. Když přišla nabídka na projektování bytového komplexu, hned jsem věděla, do jakého prostředí ho musím zasadit.

Jak na vás současné Řevnice působí?

Jako malé zahradní město uprostřed krásné přírody. Přestože jsou zde i venkovské stavení, dominantní zástavba je městského typu. Nejsou to jen velké budovy kolem náměstí, jako je Zámeček, škola, Sokol, ale i celá řada slavných vil. To všechno jsou stavby městského charakteru. Řevnice by na tento svůj ráz měly být hrdé, svůj statut města by měly posilovat. Bylo by velkou chybou, kdyby se jednou staly jakousi pražskou periferií.

Kdy jste dostala nabídku na projektování bytového komplexu Corso Pod Lipami?

Už je to docela dlouho, možná pět let, kdy jsem bytové domy na spojnici náměstí a přednádraží začala kreslit. Se vším se hrozně piplám. Projektům věnuji neúměrně času, který mi nikdo nezaplatí. Z práce musím mít dobrý pocit. Bytovky v Řevnicích mě každopádně od první chvíle zaujaly. Je to totiž trochu moje autorská premiéra. Za komunismu jsem měla privilegium, že jsem paneláky kreslit nemusela. Zakázky na bytovky se mně více méně vyhýbaly i po revoluci.

S jakou ideou jste bytový projekt od začátku promýšlela?

Limitem mé práce byl rozměr, tvar a poloha pozemku. Svojí roli hrál i požadavek na zachování veřejné cesty skrze bytový komplex. Od začátku byl více méně daný počet domů. S jejich podobou jsem si dlouho hrála a dodnes vlastně hraji. Chci, aby spolu navržené domy ladily a přitom byl každý jiný. V každém projektu hledám ten správný „špás“ – něco, čím se stavba odliší od šedého průměru. Většina developerů dnes přistupuje ke stavbám bytových komplexů hrozně stereotypně. Jednotlivé domy jsou téměř totožné, jako na sídlištích. To jsem rozhodně nechtěla.

Vaše domy se od sebe liší především tvarem a provedením střechy. Co dalšího je bude od sebe odlišovat?

V současné době hodně přemýšlím o jejich fasádách, barvách i technickém provedení. Původní dům č. p. 2 na náměstí Jiřího z Poděbrad s přístavbou do dvora by měl mít pravděpodobně červený cihlový odstín. Ostatní samostatné vilové domy budou bílé. U plechových střech uvažuji o černé barvě nebo odvětrávaném titan-zinku. Pohrát si chceme s grafickým provedením vývěsních štítů na obchodech a restauracích. Přemýšlím o omyvatelné malbě nápisů přímo na omítky, jako se to dělalo za první republiky. S grafikami chci doladit i veškeré nápisy uvnitř domů, třeba jmenovky na dveřích bytů. Myslím zkrátka na každý detail.

Lidem se zdají bytové domy příliš mohutné.

Svými proporcemi nijak nevybočují ze stávající městské zástavby. Budou působit stejně „mohutně“ jako zámeček či prvorepublikové vily. Řevnická veřejnost bude mít brzy možnost si prohlédnout 3D model celého komplexu, který snad její obavy rozptýlí.

Často se také ptají – kde jsou balkony?

Nejsou a nebudou. Kdyby měly domy stát někde v New Yorku, kde každý bojuje doslova o metr volného prostoru, tak prosím. V Řevnicích je balkon na domě zbytečnost. Do přírody je to, co by kamenem dohodil, a kolem domů bude dost zeleně a volného prostranství. U nás navíc neumějí lidé balkony používat. Místo stolečku s křesílky na příjemné posezení při zapadajícím slunci na nich suší prádlo nebo je rovnou používají jako skladiště. V zimě tam šoupnou kolo a v létě lyže. Takový balkon pak hyzdí celý dům a vůbec neslouží svému pravému účelu.

Jak byste charakterizovala podobu interiéru?

Při projektování každého baráku se na věc snažím dívat skrze své morální přesvědčení. Rozhodující je pro mě důstojnost a svoboda jeho obyvatel. Každý člověk se musí ve svém bytě cítit svobodně. Byt může být rozměrově malý, ale nesmí být nedůstojný. Když do něj člověk přijde, nesmí se v něm cítit zavřený, utiskovaný. Vždyť jde o pocity, které v nás často vznikají zcela nevědomě. Musíme si uvědomit, že naše domovy působí na naše děti. Děti by měly vyrůstat ve svobodném a velkorysém prostředí. Limitem velkorysosti a svobody je pro mě skromnost. Není potřeba se obklopit hromadou nepotřebných věcí, člověk toho potřebuje k životu relativně málo.

A co veřejný prostor kolem domů?

Veřejná cesta spojující náměstí s přednádražím přinese mezi bytové domy život. Denně po ní projdou stovky lidí. Dnešní cesta pro pěší má na šířku něco málo přes dva metry, my jsme jí udělali čtyřmetrovou. Věřím, že bude Řevnicím a jejich obyvatelům dobře sloužit.

Není to jediná věc, kterou jste se z hlediska veřejného prostoru v Řevnicích zabývala.

Máte pravdu. V návaznosti na projekt Corsa Pod Lipami jsem se rozhodla zúčastnit se urbanisticko-architektonické soutěže o Cenu Petra Parléře. Můj návrh úpravy náměstí Krále Jiřího z Poděbrad je dost „revoluční“, nebude se to asi každému líbit. Bohužel jsem s ním u poroty neuspěla. Třetí místo beru jako porážku. Ráda bych každopádně blahopřála vítězi.

Aleš Klemperer